Svatojánské ohně

Když jsem byl ještě chlapcem, chodíval jsem večer před sv. Janem Křtitelem, jehož památka připadá na den 24. měs. června s babičkou na Zámecký kopec dívati se na svatojánské ohně. Ještě za mých dětských a později studentských let bývaly v noci svatojánské, této noci plné kouzel a tajů, vrcholy Radhoště, Javorníku, Lysé a všech bezkydských hor oživeny množstvím lidu, jenž se tam shromažďoval, aby pálil ohně, jak druhdy pověreční uhlíři činívali proti čarám a kouzlům duchů zlých. Ale nejen na Bezkydech, nýbrž i v celém Poodří na všech kopcích Moravy a Slezska, i v údolích a rovinách u vsí a na pasekách planuly toho večera nesčetné ohně svatojánské. Ach, to bývala krása! Škoda, přeškoda, že tento starobylý a půvabuplný obyčej pozvolna už zaniká. Napřed se soumrakem vzplanula na Radhošti mohutná hranice roští, dříví a jiných hořlavin i smolných látek, a pak jako na povel objevily se na všech vrších, pahorcích, stráních i u každé samoty ohně, okolo nichž veselá chasa hopkovala, točíc hořícími pometly ve vzduchu a vysoko je nad hlavou metajíc. Opodál stojícímu diváku připadal na mysl domnělý rej čarodějnic. A když se úplně setmělo a temnou nocí probleskovalo v širém kraji ne na sta, ale na tisíce zářících světel, tu zdálo se, jakoby obloha, třpytící se mořem hvězd, se zrcadlila ve velké hladině vodní, při námi ležící, a pojila se se zemí, posetou nesčetnými kmitajícími se ohni, v jeden nekonečný prostor. Pohled čarokrásný, leč netrval dlouho. Po 10. hodině hasly svatojánské ohně, a jen některé z nich, při nichž noční výletníci nocovali, hořely na horách až do svítání.